Radim Jančura: MOJÍ PRACÍ JE SBÍRÁNÍ BONZŮ

Radim Jančura není sice pro většinu lidí neznámým, jeho žluté autobusy, pravidelně pendlující po silnicích mezi velkými městy po Česku, jsou však přece jenom známější. Přitom za to nemůže jen jejich výrazná barva. Majitel Student Agency je zjevně vstřícný člověk, proto o něm rádi píší novináři, jeho autobusy hrály v několika českých filmech, a navíc on i jeho společnost obsazují přední místa v prestižních anketách. Sám Jančura se stal v roce 2005 Podnikatelem roku. Na zdi v jedné ze zasedaček v Domě pánů z Lipé, který mimochodem také vlastní právě on, visí i další ocenění, třeba pro nejžádanějšího zaměstnavatele.

O vašich začátcích se většinou říká, že jste se při práci načerno za kanálem La Manche rozhodl zprostředkovávat práci v Anglii českým au pair. S podnikáním jste ale začal o něco dřív…

To prosáklo jen párkrát. Já jsem z toho tenkrát ani jako student neodvedl žádné daně, ale on z toho žádný kšeft nebyl, vyšlo to na nulu. Já jsem si tehdy si pronajal od dopravního podniku dva staré kloubové ikarusy. Udělal jsem takový svůj první jízdní řád a autobusy podle něho zastavovaly u všech kolejí v Brně, kterých je tu asi deset. Autobusy pak odjely za Brno, kde vysypaly lidi u kulturáku, kde byla kapela a kde se pařilo. A těch akcí bylo pár, čtyři nebo pět. Jmenovalo se to Velká studentská show. Vstupné tehdy stálo 22 korun 20 haléřů. Těch 2,20 bylo pro dealery, kteří to prodávali na všech kolejích. Už tehdy ta prodejní místa trochu připomínala náš byznys. To bylo někdy ve 3. ročníku. Student Agency jsem založil až ve 4. ročníku.

Co bylo tím bezprostředním impulsem, že budete práci zprostředkovávat lépe a levněji? Jako muž jste přece s prací au pair nemohl mít osobní zkušenosti.

Já jsem se prostě vrátil a řekl si, že budu zprostředkovávat au pair, tak jsem to začal dělat. Snížil ceny na víc než polovinu a vymyslel jsem různé fígle, např. helplinku pro případy, kdy děvčata měla problémy. Jelo to samo. To není moc velký nápad, napadlo by to každého, kdyby se chtěl nějakým způsobem uplatnit. Au pairky dnes stále jezdí, ale dnes je to v našem objemu jen nepatrná část, ani ne procento. České holky jezdí pořád, třeba Slovenky už po vstupu do Evropské unie nejezdí, protože ty jezdily s motivací vycestovat a vydělávat peníze. Češky měly tendenci dělat au pair proto, aby se naučily jazyk, vrátily se a pak si našly dobrou práci tady.

Tato práce se dala začít dělat s několika korunami v kapse. Když jste se ale později rozhodl vstoupit do dopravního byznysu, to jistě bylo zásadnější rozhodování.

Tehdy jsem měl opravdu pět tisíc korun a všechen veškerý nábytek v kanceláři o 10,22 m², což byly dvě židle, jeden stůl a jedna skříň, byl pronajatý. Za těch pět tisíc jsem mohl zaplatit první nájem. Takže to bylo snadné. První autobusy přišly po šesti letech fungování firmy. Koupili jsme první starší patrový autobus na leasing, což tím pádem nebylo tolik peněz.

Jaké byly další klíčové momenty? A byl rozvoj vašeho podnikání spíš dílem náhody, nebo jste hledal mezery na trhu aktivně?

Vždycky je to o hledání mezer. Dokud člověk nepodniká, tak ty mezery nevidí, ale jakmile začne, tak se mu ty možnosti začnou otvírat. Pro Student Agency byl hrozně důležitý rozjezd žlutých autobusů. První autobusy byly normálně bílé, měly sice už stevardku, ale nebyly ničím zajímavé. Klíčový moment byl, když vyjely žluté autobusy. Díky nim jsme začali získávat různé ceny jako Podnikatel roku. Nejkrásnější cena byla třetí nejobdivovanější firma v anketě Czech Top 100, kde jsme byli po Škodě a ČEZu třetí. To potěší.

Pak jsme začali mluvit o železnici, což je taky takový tahák. Je to zvláštní, ta železnice. Kdybychom si koupili letadlo za miliardu, neštěkne po nás ani pes, ale když chceme vlak za sto milionů, tak jsme hrdinové. Železnice působí uzavřeně, všichni si myslí, že na koleje jiný dopravce vstoupit nesmí, je to takové démonické. Úroveň železnice je za dvacet let tak mizerná, že jakýkoliv posun je vidět. V novém letadle, kdybychom ho koupili, je normální, že každý má svou individuální obrazovku, při dálkových letech sluchátka, každý tam dostane nejen kávu zdarma, ale i jídlo zdarma, to je úplně normální, tam není co vymyslet. V těch vlacích stačí jen to, že to přijedou čisté, a už je to vlastně velký úspěch.

Co se týká podnikání na drahách, tam přece nemůžete vidět příliš velké mezery na trhu, sám říkáte, že je to uzavřené prostředí. Proč tedy tomu boji s kraji věnujete tolik energie?

Ten boj není spíše s drahami, ale s kraji, které momentálně ovládají sociální demokraté a ti se rozhodli jako jeden muž, že nevyhlásí tendry, které měli vyhlásit, ale že to zadají přímo Českým drahám. Souvisí to s tím, že tam jsou nějaké osobní zájmy a velká korupce. Tedy věci, se kterými nám nikdo nepomůže. Jediný, kdo nám může pomoct, je Evropská unie, která si naštěstí svobodu trhu nějakým způsobem hlídá. Věřím, že každý nový dopravce může přivést nové vlaky. Změna na železnici může být rychlejší.

Žluté autobusy pro vás byly důležité proto, že jste na nich začali budovat svou image?

Dokud jsme nevyjeli se žlutými autobusy, jako bychom mediálně neexistovali. Sem tam vyšel nějaký článek, a to jsme ještě toho novináře museli pomalu uplatit, aby něco napsal. To nefungovalo. Najednou přišly žluté autobusy a my jsme se stali takovou pozitivní firmou. Ono to možná souviselo s tím, že tehdy takovým pozitivním člověkem byl Václav Fischer – v době, kdy ještě ovládal svou firmu. Tehdy byl takovým pozitivním obličejem ve službách, které jsou sexy. A cestovní ruch a doprava jsou asi zajímavější než nějaké šrouby a hutní věci. On potom z médií vypadl, tak si média našla nás. A mám pocit, že nás vnímala pozitivně.

Jakmile jsme se ale pustili do politiky, jsou deníky trochu pod tlakem stran a určitých zájmů, takže někdy mám pocit, že nám úplně moc nepřejí. Když jsme bojovali s hejtmany, zdálo se mi strašně nefér, že hejtmanovi dali třikrát víc prostoru než nám. Hejtman dokázal krásně naplácat absolutní nesmysly a ti novináři tam tu citaci dali a nevysvětlili. Takže když hejtman tehdy řekl blbost typu Jančura nemá vlaky, měl ten novinář napsat, že je přirozené, že Jančura si nemůže koupit vlaky za pět miliard a čekat, že hejtmani budou dodržovat právo a vypíšou výběrové řízení. Nejdřív se vyhraje řízení a pak se vlaky na danou trať objednají. A takových příkladů bylo víc. Ale možná to byla jen hloupost těch novinářů. Přestože všichni házíme politiky do jednoho pytle a říkáme, že jsou špatní, tak je to, co řeknou, chápáno jako větší pravda. Pro spoustu lidí to působí, jako by to byla pravda – Jančura nemá vlaky, takže ten hejtman má pravdu. Vždycky záleží na novináři, jak článek vybalancuje a vysvětlí, protože jednou může podržet tu a podruhé zase onu stranu.

Jako nezávislý pozorovatel mám nicméně pocit, že Student Agency je zmiňována téměř výhradně v pozitivních souvislostech.

Na nás totiž nic negativního není. Těžko se dá něco najít. Může se stát, že havaruje autobus, ale jinak těžko něco najdete.

Takže takové ty zmínky, například v internetových diskusích, že Jančura je ten, co nedodržuje zákoník práce, jsou mimo?

Ve chvíli, kdy máte tisíc zaměstnanců, si těžko můžete dovolit nedodržovat zákoník práce, nebo jak dokonce konkurence říká, že jsme některé zaměstnance vypláceli bokem a podobně. To prostě nejde. Tohle může dělat firma o padesáti lidech, jelikož tam panuje důvěra, ale ne firma s tisícovkou zaměstnanců.

Cítíte se svým způsobem jako celebrita?

Jako celebrita v žádném případě ne. Pojetí celebrity v Česku znamená, že se lidé zajímají o jeho rodinný život a takové věci. Chtějí vědět víc o soukromí, ale to u mě nikoho nezajímá. Ale je pravda, že jsem jakoby podnikatelská celebrita. Mezi podnikateli jsem vidět víc než ostatní, protože služby jsou víc sexy. Jsou tady milionkrát významnější a větší podnikatelé typu Bakala a podobně, ale ono fotit se před hromadou uhlí prostě není zas tak zajímavé.

Ale lidé vás na ulici poznávají, nebo ne?

Když jsem před několika lety každý týden předával cenu v pořadu Neváhej a toč, tehdy si na mě lidé na ulici ukazovali.

Ono hodně záleží na vstřícnosti a otevřenosti. Vy například máte na internetových stránkách e-mail, na který vám kdokoli může napsat.

Já mám dva e-maily, jeden, na který chodí obecné dotazy, ale i stížnosti. Ten mi spolupracovníci třídí a posílají mi opravdu jen to, co se týká mě – obecně například stížnosti typu Dneska jsem nedostal kafe, nešel automat, ne stížnosti jako Chci zpátky peníze. To se ke mně dostane tím, že jsem v kopii odpovědi klientovi. A když mám jen trochu času, proletím očima, co jsme to provedli. Na druhém e-mailu, který je také známý, odpovídám úplně všem na cokoliv. A víceméně je ze mě kancelářská krysa. Takže já těch pár hodin u počítače prostě prosedím. E-mail je super věc. Pokud někdo napíše zprávu do tří řádků, dá se proletět očima a několika slovy odpovědět, takže je to hodně rychlé.

Je pro vás důležité být takhle přístupný, naslouchat zákazníkům? Nacházíte v tom nějakou inspiraci?

I když jsem nikdy nečetl žádnou ekonomickou nebo manažerskou učebnici, třeba se jednou v nějaké o mně bude psát, protože už když jsem jako student začínal, vytvořili jsme systém, který funguje dodnes. Souvisí to s tím, jak firma vznikla. Už tehdy, když jsme měli jen několik zaměstnanců, jsme vyzývali klienty, aby si stěžovali na špatnou kvalitu služeb mých podřízených. Taková stížnost není ve chvíli, kdy s tím chce vedení pracovat, negativní, ale je to pozitivní věc. Můžeme se z toho poučit, zjistit, kdo co provedl, a můžeme mu taky strhnout peníze, takže firma na tom ani neprodělá to, co klientovi vrátíme. Nejkrásnější na tom je, že tenhle systém funguje preventivně. Když zaměstnanec ví, že je velmi pravděpodobné, že pokud něco pokazí, tak to praskne, dává si daleko větší pozor, když už něco provedl, aby to vyžehlil dřív, než se to dostane dál. Což krásně funguje a ty služby jsou o něco lepší. Nikdy nemůže být všechno dokonalé. Chybovost tam vždycky nějaká bude, ale tohle hrozně pomáhá i preventivně. Určitý tlak na lidi, aby tu svou práci neflinkali. Mojí prací tedy je sbírání bonzů na své zaměstnance, kteří činí zločiny na našich klientech.

Jazykové a pracovní pobyty, cestovní agentura, doprava, reality, … V jakých oborech vás v budoucnosti ještě potkáme?

My teď právě rozjíždíme dva největší projekty v naší historii – prodej zájezdů přes server dovolena.cz, kde chceme letos získat minimálně miliardu a příští rok tři, tedy třicet procent trhu. Velmi důležitá věc je, že budeme propagovat létání s německými cestovkami, což samozřejmě není pro každého, ale je to zaměřené na klienty, kteří se nebojí a neztratí se na letišti v Mnichově nebo ve Frankfurtu. Ceny německých cestovek jsou podstatně nižší a kvalita je bohužel vyšší. To souvisí s tím, že německá velká cestovka když přijde do hotelu, tak si nekoupí čtyři pokoje, ale koupí si půlku hotelu. A klienti německé cestovky dostanou obvykle i lepší pokoje než klienti malých cestovek, protože přijít o tu velkou německou cestovku znamená pro daný hotel de facto smrt. Navíc si německá cestovka objednává hotel nejen na léto, ale bere si ho na celý rok, takže získává úplně jinou cenu a kvalitu. To je velmi pěkný produkt. My samozřejmě k tomu budeme prodávat i české cestovky, protože naším cílem není zruinovat české cestovky, protože bychom potom museli do Mnichova jezdit už napořád.

Je pravda, že teď dáváme klientům autobus zdarma na letiště nebo parkování na letišti, což je prima, ale chceme samozřejmě prodávat i české cestovky, ale Němci mají zajímavé nenápadné produkty, které dnes prodává už spousta cestovek, ale nikoho nenapadlo trochu tomu dát osvětu. Takže ve chvíli, kdy je v České republice tisíc cestovních kanceláří a ten trh je, dá se říct, uzavřený, jsme se najednou rozhodli, že do toho vlítneme a že uděláme rošádu. Beru to jako diplomku, jestli lze během jediného roku přeskládat to, co tady fungovalo dlouhou dobu, a získat velký podíl na trhu. Proto jsme koupili doménu dovolena.cz.

Druhý velký projekt jsou žluté vlaky, které vyjedou příští týden a do voleb budou jezdit ve všech krajích, abychom upozornili na to, že opravdu můžeme mít vlak a že ten vlak vypadá úplně jinak než stávající vlaky Českých drah, takže není pravda, co říkali hejtmani.

Kolem Prahy ve středních Čechách jezdí pěkných vlaků, City Elefantů, už docela dost. České dráhy za posledních 20 let nakoupily zhruba 100 souprav, z nich je asi šedesát sedmdesát elefantů. My jsme v nabídkách, které jsme dali letos krajům, měli objem nad 50 vlaků. Během jediného roku bychom byli schopni koupit polovičku toho, co České dráhy za posledních dvacet let. My jsme samozřejmě na záchranu železnice úplně pidi, České dráhy jsou veliké, a přesto jim to nejde. Proto je potřeba, aby tady dopravců bylo víc. A je úplně jedno, jestli tady jezdí Angličané, Francouzi, nebo Němci. Důležité je, že stát to stojí méně peněz a že služba je kvalitní. A pokud je kvalitní, jezdí vlaky více lidí. Jedině tak má smysl, aby ten drahý vlak jezdil, protože jinak je lepší tam napráskat provozně levnější autobusy a ty koleje vytrhat.

Připadáte si jako dravec a agresor, jak se o vás říká?

To říká konkurence a říkali to dva lidi – pan Žaluda z Českých drah a pan Litvin z Asiany. Ti říkali, že někde vlítneme, začneme jezdit za korunu, všechny zlikvidujeme a pak zdražíme. A pan Žaluda už to přestal říkat, protože jsem mu vzkázal, že se plete, že ho zažalujeme, protože ona to není nikdy pravda, my jsme za korunu jezdili čtrnáct dní v Liberci, když nás nechtěli pustit na autobusové nádraží. Zatímco dnes máte za korunu kdeco, tehdy to bylo šokující. Dostali jsme se do všech médií a nějak to s námi zůstalo.

Jinak je naše filozofie taková, že ve chvíli, kdy přijdeme s autobusovou linkou, základní cenu kopírujeme od konkurence, protože jakmile bychom šli dolů, konkurence půjde nakonec taky dolů a už se pak velice těžko vrací nahoru, Jediné, co děláme je, že snižujeme cenu za nákup přes internet přes naše tzv. otevřené nebo kreditové jízdenky. Za to, že se lidé naučí rezervovat si místa v autobusech dopředu, si mohou jízdenky koupit za míň peněz. Např. do Hradce Králové jezdíme z Prahy za 90 korun jako všichni ostatní, ale přes internet za 50 Kč. Potřebujeme, aby si to minimálně dvacet třicet lidí koupilo aspoň za tu padesátikorunu dopředu, aby ten autobus byl z půlky vyprodaný, aby ti co přijdou naslepo, ten autobus jen doplnili. Naše filozofie je dát lepší servis, ale potřebujeme lidi navíc do autobusu za jakoukoliv cenu, protože místa tam jsou. Bylo by hloupé, abychom měli dlouhé autobusy, kde bude jezdit 20 lidí, to by nefungovalo. Ve chvíli, kdy se rozhodnete nejet, rezervaci zrušíte a o nic nepřicházíte.

Vy tedy flexibilně přizpůsobujete množství autobusů poptávce?

Například během pátků, kdy jezdí nejvíc lidí, jezdí na některých spojích i dvě nebo tři posily. Máme pravidlo, aby aspoň každé dvě nebo tři hodiny jezdil nějaký autobus, který není vyprodaný. Jakmile jsou dva tři autobusy po sobě vyprodané, přidáváme další. Dnes jezdí mezi Brnem a Prahou takových 40 posilových autobusů. Když kvůli islandské sopce stála letadla, řešili jsme posilování i do Londýna, ale zjistili jsme, že sice autobusy máme, ale nejsou trajekty ani tunely, protože všichni jezdí po zemi. Sopka zasoptí a všechno stojí.

Je Radim Jančura dnes jiný, než byl v době, kdy začínal podnikat?

To by museli říct moji kamarádi, ale myslím si, že ne. Jsem úplně stejný. Mě ta práce nezměnila. Je pravda, že zkušenosti, cit a intuice jsou větší, ale zase paměť už je horší, už mi to tak nepálí jako před deseti lety. Ale už jedu po nějakých kolejích a musím využít toho, co jsem se naučil.

Kde se vidíte za deset let?

Kdybyste se zeptal, kde se vidím za dvanáct let, řekl bych, že v důchodu, to znamená, že budu pracovat třeba jen pár hodin denně. Teď pracuju zhruba deset hodin denně s tím, že víkendy mám volné, takže pohoda. Firmu nechci nikdy prodat, pokud to nebude nutné. Z firmy jsem nikdy nevytáhl jedinou korunu ve formě dividend nebo něčeho takového, takže jsem tady jenom obyčejný zaměstnanec. Moji podřízení, a to jsou často hluboce i nějaké dvě tři pozice pode mnou, mě tady klidně odkážou do patřičných mezí. Řeknou Ticho a já musím zmlknout. Někdo, kdo je trochu drzý, mě fakt uzemní. Pokud to, co říká, je dobré, tak je to super.

O čem je podle vás podnikání?

Největší výhodou je volnost a jistota, že když zaspím, nikdo mě nevyrazí. Samozřejmě je to o zodpovědnosti, protože jakmile někdo podniká, už podepisuje nějaké směnky, má nějaké dluhy a nějaké zaměstnance. Pořád je tam ale spousta pozitiv.

Jaké vlastnosti by měl mít podnikatel?

Nejdůležitější vlastností podnikatele je pevná vůle, protože výsledky se dostaví za strašně dlouhou dobu. Tvrdím, že než být průměrným podnikatelem, je lépe být raději dobrým zaměstnancem. Existují spousty podnikatelů, kteří se v tom plácají roky a roky a nechtějí to opustit, protože by to brali jako vlastní prohru. Přitom kdyby se pohodlně zaměstnali, tak by na tom byli daleko lépe. Češi jsou takoví, že firmy moc neprodávají. Oni tak nějak živoří do té doby, než to padne, a zbytečně dlouho to všechny drží. Vidím to i v cestovním ruchu. Pořád se čeká, že bude nějaká konsolidace, že padne tisíc cestovek – ale padlo jich deset. Každý se zuby nehty drží, živoří, říká si, že bude líp, že příští rok to bude lepší. To na západ od nás nefunguje, když mám možnost prodat, tak to prodám a jdu se dobře zaměstnat.

Na čem závisí úspěch – na štěstí, na nalezení mezery na trhu, na kreativitě, na správných telefonních číslech v adresáři, …?

To funguje u spousty lidí, že žijí ze vztahů se známými. Ale asi nejdůležitější je mít kolem sebe ty správné lidi, protože podnikatel obvykle nad tou prací přemýšlí nonstop, zaměstnanec, když odchází z práce, bouchne dveřmi a už nad tím nemusí moc přemýšlet. Ale podnikateli nezbývá nic jiného než pracovat nonstop, alespoň ve smyslu těch myšlenkových pochodů. Přesto není schopen udělat práci za ostatní a potřebuje lidi.

Nebo pokud se z té firmy nic nestane a podnikatel dělá pořád to samé, tak ho ta práce ubije. Tím, že firma roste, člověk dělá rok od roku něco jiného. Kdysi jsem si dělal sám grafiku, musel jsem se to naučit, dělal jsem reklamu sám, prostě všechno, co tady lidé dělají, jsem si kdysi dělal sám a každý rok jsem dělal něco jiného, protože jsem postupně nějakou část předal, takže to bylo zajímavé. Ale dělat deset let pořád to stejné je pro podnikatele, který by se chtěl posunout někam dál, strašně depresivní. Ale je hrozně důležité, mít kolem sebe ty správné lidi. A tady vždycky byli.

Takže podnikatel, který deset let dělá pořád to samé, by měl raději skončit?

Pokud se to nehýbe, přijde chvíle, kdy bude muset skončit, protože ve chvíli, kdy někdo zkrachuje, zjistí, že přišel o spoustu let úplně zbytečně. Když se to nehýbe, nebude to za rok lepší, ono to bude jen horší, protože konkurence je ve všech oborech větší a větší. Raději je dobré z toho utéct.

Děkuji za rozhovor.