Připravit se na rozhovor s Tomiem Okamurou není lehký úkol. Vzhledem k tomu, že už několik let trpělivě pracuje na své publicitě, stal se mluvčím Asociace českých cestovních kanceláří a agentur a interview poskytuje jako na běžícím pásu, ví se o něm hodně. Navíc o něm vyšla kniha (napsal ji jeho kamarád Jaroslav Novák Večerníček) a Tomio Okamura je za všech okolností velmi otevřený. Hledat témata, která by byla netradiční, je tedy těžké. Stejně tak těžké je skákat mu do řeči, neboť je to člověk, který rád mluví. Ale to je o něm rovněž známo.
Úspěchu v podnikání jste dosáhl až v Česku, ale podnikat jste zkusil už v Japonsku, když jste si nechal dovézt sklo z Čech, v zemi vycházejícího slunce oblíbené, a zkoušel ho prodávat. Jak to vlastně tenkrát bylo?
Musíme si uvědomit japonskou realitu. Když v Čechách řekneme, že je tady konkurenční prostředí, že jsou tady velké firmy, výrazy jako velká firma a konkurence dostávají v Japonsku úplně jiné rozměry. Pokud v Japonsku řeknete, že je to velká firma, znamená to, že je to automaticky jedna z největších firem na světě, ne-li největší, v daném oboru. Úroveň je světového kalibru, zatímco my jsme z tohoto pohledu čistě provinční.
Když jsem v Japonsku začínal podnikat, nechával jsem si posílat české sklo a zároveň jsem pracoval jako prodavač občerstvení. Udělal jsem si letáky a po večerech jsem obcházel domy v Tokiu a snažil se prodat. Problém byl hned ze začátku. První dotaz se netýkal toho, co jsem přišel nabídnout, i když mluvím japonsky bez problémů, ale kvůli mému nejaponskému vzhledu se mě nejprve ptali, odkud jsem a jak je možné, že umím tak dobře japonsky. I když cena skla, které jsem si nechal od kamaráda z ušetřených peněz posílat, byla o třetinu až o polovinu levnější než v obchodech, které to prodávaly opodál, tu bariéru nedůvěry nešlo v žádném případě prorazit. Japonci hned poznají, že nejsem čistý Japonec, spíše mě mají za cizince.
V roce 1994 přijel mladý japonský prodavač popcornu do Čech s těhotnou manželkou po boku. Co se mu v té době honilo hlavou? Neměl strach o budoucnost?
V té době, jak si tak matně vzpomínám, jsem zase až takové obavy neměl. Paradoxně, dřív jsem třeba neměl strach létat letadlem, dnes mám při turbulencích podivné pocity. Když jsem přemýšlel nad tím proč, tak je to asi tím, že už mám co ztratit. Ve studentských letech nebo v prvních letech tady jsem neměl co ztratit. Musel jsem se snažit jít dopředu. V Japonsku, po tom, co jsem začínal jako popelář a pak dělal tři a půl roku prodavače popcornu a dalších věcí v kině, jsem zjistil, že tam nemám šanci. Nebylo tam východisko, byl to kolotoč, ze kterého není možné při mém řekl bych nevzdělání vystoupit. Na vzdělání se v Japonsku velmi hledí a myslím, že celkem správně. Byl jsem naopak velmi plný očekávání, že to může být v Čechách jiné a že bych se tu mohl prosadit.
Nevzpomínám si na pocit obavy, nepřemýšlel jsem dopředu. Měl jsem v plánu tady začít učit japonštinu, to už jsem si promyslel v Japonsku. Dát si inzerát a začít učit doma. Neuměl jsem si představit, je to ještě pár let zpátky, že bych si vydělal na drahé auto. Televize byl svět za obrazovkou, ve kterém jsem netušil, že bych se mohl ocitnout. Být úspěšný byl určitě můj tajný sen, ve kterém jsem toužil, aby se mi lidé konečně nesmáli a neodstrkovali mě jen proto, že vypadám jinak. Ale nevěděl jsem, jak skočit do světa businessu. Já jsem jen věděl, což mi dala výchova v Japonsku, že mám spoléhat na svou každodenní práci. Že tomu mám věřit. Vychází to z japonského zenbuddhismu, že každodenní drobná práce přinese svůj úspěch. Češi možná nevěří, když vidí bohaté tuneláře nebo podvodníky, že každodenní práce přinese své ovoce. Spoustu lidí přejde chuť se snažit každý den, protože nevěří tomu, že by byl svět spravedlivý a přineslo to nějaké ovoce. Je to chyba a zdržuje je to, protože firmy, které šlo vytunelovat, už jsou vytunelované a k velkým zakázkám, kde se berou úplatky, se obyčejný člověk nedostane.
Doporučuji neztrácet čas a formou každodenní práce to zkusit. To, co jsem znal z Japonska, bylo pracovat, třeba i bez dne volna, a to mi nikdy nevadilo.
Vaše pracovitost, poctivost a vytrvalost je v přímém protikladu s tím, co si lidé v Čechách obvykle představují pod pojmem podnikatel. Ten je pro ně ztělesněním pravého opaku. Uvědomujete si to?
Myslím si, že je to socialistická chiméra, jedna velká lež. Většina zaměstnavatelů v ČR jsou podnikatelé a soukromé firmy, nikoliv státní sektor. I kdybychom dali dohromady všechny zaměstnance Českých drah, ČEZu a podobně, je to méně než počet lidí v privátním sektoru. Pak je velmi odvážné tvrzení, nebo dokonce lež, že v ČR jsou zaměstnavatelé tuneláři a gauneři. Většina podnikatelů v ČR jsou normálně pracující lidé, ale medializováni jsou často zcela logicky ti, kteří jsou dejme tomu nepoctiví. Ale to přece není jen o podnikatelích. Pokud někdo zavraždí, taky je medializován. Pakliže někdo znásilní, je to také tak. Není to o podnikatelích. Připadá mi to, jako když se říká, že bohatí mají platit více, a zavedeme tedy progresivní zdanění. Je to slogan pro primitivy. Každý přece ví, že když platí například desetiprocentní daň a má příjem deset tisíc, zaplatí daň tisíc korun. Někdo má sto tisíc měsíčně a zaplatí deset tisíc měsíčně. Platí desetkrát víc než ten, kdo má nižší příjem. Progresivní zdanění, v tom pravém slova smyslu, tady dávno je. Rozdíl je jen v tom, zdali zvýšíme určitou progresi nějakým kvocientem. Dávno tady funguje, že bohatí jsou více zdaněni, a nevidím jediný důvod, proč by měli být úspěšní lidé trestáni vyšším procentuálním zdaněním než ostatní. Spravedlivé jsou přece rovné podmínky pro všechny.
Z čísel je jasné, že drtivá většina podnikatelů jsou lidé, kteří ze všech sil pracují. Pakliže by tady podnikatelé nebyli, lidé budou mít méně práce, pokud budou podnikatelé více zdaněni, o to méně bude pracovních míst.
To je jako kdyby o mně někdo říkal, že jsem zloděj a podvodník… Já jsem si v životě nepůjčil v bance. Nemám ani nic na leasing nebo na úvěr, nikdy jsem neměl pronájem v městských nebo státních prostorách, nikdy jsem neměl státní zakázku, nežádal jsem o dotaci. Nevím, proč bychom já a další lidi, které znám, měli být v jednom pytli.
Měl jste někdy v minulosti při své houževnatosti pocit, že něco opravdu nejde a že by bylo lepší se raději nesnažit?
V současné době, v dospělosti, ten pocit rozhodně nemám, že by něco nešlo. Naopak se mi potvrdilo, že v životě člověka mohou nastat velké zvraty. Je důležité mít určité životní zkušenosti. V životě jsem měl čtyři zásadní okamžiky, které ovlivnily můj život. Má první zkušenost byla v pěti letech, kdy jsem šel poprvé sám nakoupit do blízké samoobsluhy v Tokiu a pokladní mi řekla, jak je možné, že mluvím tak dobře japonsky, když nejsem Japonec. Tehdy jsem i poprvé uvědomil, že jsem jiný než ostatní. Do té doby jsem byl jen s maminkou.
Když jsem potom v Čechách část dětství vyrůstal v dětském domově, zažil jsem poprvé šikanu a uvědomil jsem si, že nejsem jen jiný, ale že jsem sám. Že si všechno musím vybudovat sám a hlavně se spoléhat jen sám na sebe. Případnou chybu si můžu vyčítat jen sám sobě, nemusím si vůbec hledat výmluvy.
Dalším důležitým okamžikem bylo, když jsem v roce 1994 natrvalo přijížděl do České republiky – do Evropy jsem to vzal přes Ameriku a tím se splnilo, že jsem poprvé obletěl svět. Zjistil jsem, že zeměkoule je neuvěřitelně malá. Do té doby jsem to nedokázal mentálně uchopit. Myslel jsem, že jsem jenom jehla v kupce sena, jeden z šesti miliard v nekonečném vesmíru. Svět mi připadal velký a neuchopitelný. Tehdy jsem přeletěl spousty národů, stamiliony lidí s různými osudy – hladovějící, umírající, rodící se, válčící – a uvědomil jsem si, že má smysl zkusit na světě něco změnit a snažit se.
Posledním, čtvrtým okamžikem, který mě hodně ovlivnil, bylo, když jsem sem přijel, kouslo mě klíště a dostal jsem najednou boreliózu a zánět mozkových blan. Ocitl jsem se nemohoucí na Bulovce a čtrnáct dní jsem o sobě nevěděl. Dělali mi lumbální punkci, a když jsem se probral, čtyři týdny jsem se psychicky připravoval, že mi ji udělají znovu, protože mi ji dělali dvakrát. Viděl jsem mladé pacienty, kteří začali koktat nebo zůstali na invalidním vozíku, takže je opouštěly přítelkyně. Tam jsem si uvědomil, že náš život může kdykoliv skončit, že nejsme ti nejmocnější. Do té doby jsem nad tím ani neuvažoval. Tím pádem nesmím ztrácet čas, každý den musím žít naplno, abych kdykoliv mohl svůj život zúčtovat, říct si, že jsem udělal maximum a že jsem dokázal žít dobrý život. Díky tomu jsem se stal úplně klidným člověkem.
Počítám s tím, že kdykoliv může být najednou všechno jinak. Kdybych se ocitl tady teď těžce nemocný, můžu říct pánubohu, že jsem udělal v životě maximum. Já bych měl celkem čisté svědomí. Už šestým rokem pracuji jako dobrovolník zadarmo v Asociaci českých cestovních kanceláří a agentur, což jsem si sám vybral. Připadá mi, že je dobré víc dávat než brát a pomáhat lidem na úkor toho, abych vydělával peníze dál a dál. Mohl bych být mnohem bohatší, ale myslím, že to není potřeba, protože já nepotřebuji tolik peněz. Tu asociaci před pěti šesti lety nikdo neznal. A to je přesně to, co mě zajímá. Věci, které si nemůžeme koupit. Aby se lidé měli víc rádi, byli na sebe hodnější. Aby mě měli lidé rádi, protože to se mi bohužel v dětství nestávalo a lidé se mi pro můj odlišný vzhled spíše vysmívali.
Přestože vaše životní a podnikatelské milníky nebyly příliš šťastné, určité štěstí jste měl. Zaskakoval jste za japonského průvodce, z velké cestovky Miki Travel zavolali právě vám. Nebo to bylo tím, že jste na tom pracoval?
Rozhodně platí české přísloví, že štěstí přeje připraveným. Můj dosavadní pracovní život mi v tom dává stoprocentně za pravdu. Já jsem měl obtížné dětství a často jsem si říkal, že by bylo dobré být buď úplný běloch, nebo úplný Japonec. Neměl jsem ani moc kamarádů, protože jsme se pořád stěhovali a střídal jsem školy. Život byl pro mě s otazníky. Ale když jsem si uvědomil, že mi nikdo nedá nic zadarmo, k čemuž mě přiměl i můj otec, přestal jsem se utápět v zakomplexovanosti a lítosti, že mi lidé ubližují, a začal jsem pracovat.
Když člověk každodenně poctivě pracuje, dříve nebo později přijde nějaká další výzva, nabídka, ale musí mít oči otevřené. Nelze pracovat jen na té jedné věci v zaměstnání, ale je třeba zajímat se. Setkávat se s lidmi, povídat si s nimi, vzdělávat se, naučit se jazyk, další dovednosti. Pracovat, rozšiřovat si obzory. V tomto případě věřím, že příležitost někam se posunout přijde, neříkám stát se milionářem, to není zdaleka přání každého. Štěstí samotné dlouhodobě nefunguje. Ani vítěz SuperStar neměl štěstí, musel umět aspoň trochu zpívat. Nemůžete vyhrát se štěstím, protože to musíte aspoň trochu umět.
Pokud člověk musí být připravený, je právě to důvodem vašich pestrých aktivit? Vy vydáváte časopis, máte podíl v restauraci, jste činný v cestovním ruchu, moderujete, pořádáte kulturní akce. Snažíte se jít štěstí naproti, nebo diverzifikujete?
Já se diverzifikovat nesnažím, to vůbec není mým cílem. Jsem si vědom toho, že k tomu, aby člověk mohl být dnes úspěšný, musí se velmi úzce specializovat. Proto nechápu, jak někdo může vyčítat špičkovému fotbalistovi, že nemá nic v hlavě. Vždyť dnes aby byl někdo špičkový fotbalista, musí se tomu věnovat od rána do večera. Ale je profesionál v jednom oboru, a stejně jako ode mě od něj nikdo nemůže chtít žádné filozofování.
Mě teď život hrozně baví. Podnikám jenom v oblastech, které až na můj obchod mají něco společného s turismem. To, co mi vydělává nejvíc peněz, je cestovní ruch, dovážím do Evropy asijské turisty. A jsou to i některé moje menší aktivity z tohoto oboru – ať už je to restaurace, kam posílám své turisty, nebo cestovka s plyšáky, což je úplně to samé, co dělám se svými klienty. To je podnikání, kterému rozumím. Nerad se pouštím někam, kde tomu moc nerozumím. V pořadu Den D jsem sice ochotný se po zralém uvážení pustit někam jinam, ale pokud se někdo zpětně podívá na mé investice, které jsem v pořadu realizoval, je to vesměs ve službách, například v gastronomii, tedy to, čemu rozumím.
Mám docela velkou kapacitu a dělá mi radost, že jsem dostal šanci ve vedení asociace. Do té doby jsem měl práce asi jen na dvě hodiny denně. Vstával jsem v jedenáct, přišel jsem v poledne do práce, odpoledne jsem šel na masáž, zacvičil si, neměl jsem co na práci a vydělal jsem miliony. Proto vždy říkám, že je důležité umět si dobře „zmanažerovat“ své aktivity. Aktivně jsem tedy hledal, kde bych mohl pomoci, tak jsem se angažoval v asociaci a vzal jsem to jako úkol. To znovu pramení z buddhismu, že když člověk dostane úkol, plní ho hned na sto procent. Japonec když dostane úkol, maximálně se na jeho splnění soustředí. Proto se japonské vlaky nezpožďují a přístroje jsou bezporuchové. Může to jít do extrémů – například sepuku, kamikadze, nebo když například Japonec udělal ze stromečku bonsai, protože si řekl, že ten stromek zkrášlí. Japonec nesváže květinu, ale dělá hned ikebanu. Japonec nevaří jen čaj, udělá čajový obřad. Japonec nezačne jen psát, ale vytvoří kaligrafii. Nedá jenom na talíř jídlo, ale vzniklo sushi. Vaření jídla je v Japonsku obřad, který se soustředí na detaily. Ne nadarmo je japonská kuchyně mekkou mnoha světových kuchařů. Typická japonská vlastnost je prostě dovést a dotáhnout věci k dokonalosti.
Druhá věc je, že práce je činnost, kterou nutně potřebujeme k životu, což také vychází z buddhismu. Proto se jí musíme věnovat usilovně a pilně. Být aktivní. Tady promlouvá mé japonské já. V Japonsku je úplně jiný systém: stát nechává lidem velké množství peněz, bere si jen minimální daně, a oproti tomu je spoluúčast na školství a zdravotnictví. Lidé mají peníze na to, aby si platili privátní zdravotní nebo penzijní pojištění. Všude se cítí dobře jako klienti, všichni se k nim chovají hezky, protože jim za to platí. A výsledkem není žádné ožebračení lidí nebo sociální pnutí. Výsledkem je to, že jsme zahlceni japonskými a americkými turisty, kteří jsou na prvních místech v útratách. Tento systém přirozeně motivuje lidi pracovat, vzdělávat se, protože podpora v nezaměstnanosti se blíží nule. Z čeho by ji ten stát dával, když jsou nízké daně? Japonští důchodci mají kombinaci malého státního důchodu a většího privátního, na který si celý život přispívali, a výsledkem je, že zahltí Prahu. Čechům by tento systém velmi slušel, protože je to velmi šikovný národ, dal světu spoustu osobností, které v takovém množství okolní slovanské národy vůbec nedaly – Smetanu, Dvořáka, Lendla, Navrátilovou, Kafku, Muchu. To jsou osobnosti, které zná celý svět. Bohužel naše politická scéna nedokázala světu sdělit, že jsou to lidé z Čech. Svět si myslí, že Lendl je Američan, Mucha Francouz, Kafka Němec. Snad jen Smetana a Dvořák jsou výjimky.
V Japonsku je jasné, že první krok musíte udělat vy. Když jsem chodil v Japonsku na základní školu, seděli jsme po jednom, protože v Japonsku se nesedí po dvou a opisování neexistuje. V Japonsku je bodové hodnocení. U nás byly ve třídě na zdi takové schůdky a my děti jsme neustále viděly, kdo je bodově před námi a kdo za námi. To člověka podvědomě motivuje k tomu, že nechce, aby ho předehnal ten za ním, a že chce předehnat toho, kdo je před ním. Že přistupuje k práci na sto procent, sám sobě hledá práci a uplatnění a nečeká na nic. V tomto stylu jsem vychovaný. Mně nepřipadá, že mám příliš mnoho aktivit, jsem schopný si přibrat ještě další a je to jenom o tom, zorganizovat si čas.
Považujete se dnes za celebritu? Vy jste na svém osobním PR cíleně pracoval.
Důvod nebyl, že jsem chtěl být celebritou. Důvod byl ten, že jsem měl problém se svým podnikáním a nikdo se se mnou nechtěl bavit. Ten důvod a přístup k tomu zůstává stále stejný, proto mne nenajdete na žádném rautu nebo banketu. Toho mám z cestovního ruchu dost. Neuvidíte mou fotografii v žádném bulvárním časopisu. Nemám potřebu být na první nebo druhé straně bulváru. Proč by měl ten, kdo pravidelně vystupuje v televizi, mít potřebu být v bulvárních novinách? To není důležité. Když už mluvíme o médiích, všeobecně platí, že důležitá je televize a potom eventuálně další.
Jsem od jedenácti do jedenácti v práci. Není mým cílem být celebrita, já se věnuji své práci, nejsem bavič, zpěvák nebo umělec. Na bulvární akce nechodím, protože musím pracovat. Vystupuji sice pravidelně po České republice, ale odsouhlasím jednu akci měsíčně – přednášku nebo vystoupení v divadle. Víc než jednou měsíčně nestíhám. Není mi dvacet, abych byl zmatený z toho, že jsem v televizi nebo že se mě snad dotýká nějaká chvilková sláva. Nezmátne mě to, je potřeba stát pevně na nohou. Věnovat se své práci, kterou jsem si vybudoval, a ta mě drží v mé nezávislosti. Nejsem závislý na nikom v České republice, má klientela, která mě živí, je přes půl světa. Nevím, jaký by měl být stav, aby se člověk považoval za celebritu. Věnuji se svým odborným tématům, Japonsku, cestovnímu ruchu.
Kde se vidíte za 10 let?
Doufám, že budu dál pracovat. Hlavně musím mít nějakou změnu, protože já několikrát do roka potřebuji nějakou novinku. Teď jsem si vydal knížku, minulý měsíc jsem si dal na starost, že medializuji v zahraničí svoji novou investici s cestovkou pro plyšáky. Iniciativně jsem si vzal na starost marketing a PR, to jsem se velmi pobavil. Protože jsem nic neměl na květen, tak jsem vymyslel, že udělám první hromadný zájezd plyšáků do Prahy. To bude velká show. Už teď mě všichni bombardují, kdy to bude. Svou účast již nahlásily BBC, ARD, Reuters, tři české štáby a další.
V červenci začíná natáčení třetí řady pořadu Den D, to bude další aktivita. Teď jsem si objednal nové auto, chci být ještě mladý, tak jsem si objednal dvoumístné auto místo čtyřmístného. Tak to měním, abych si udělal jiný pocit. Věřte nevěřte, jsem v práci od jedenácti do jedenácti, tak se snažím si takové okamžiky zpestřit nějakou drobností. Za deset let nevím, můj život se mění ze dne na den. A jsem si jistý, že něco zajímavého přijde, nějaká nabídka, hezký pořad, to mě baví. Nebo zkusím podnikat v něčem novém. Teď si stavím dům, to bude velká legrace, protože můj mladší bratr je architekt. Tam je to bratrská spolupráce a vymysleli jsme to tak, že jsme mu dali pracovní název Hlava. Musí se v tom promítat trochu můj život, bude to takové dílo moderního umění.
Jak se může v domě promítat váš život?
Díky tomu, že můj bratr zná moje dětské sny a nesnáze a v poslední době vidí určitou stabilitu, úspěch, měl by to znázornit v tom domě. Připravuji dokonce webové stránky – koho to bude zajímat, může se zamyslet nad tím, proč je to tak dělané a z jakého důvodu. Můj mladší bratr je hodně kreativní. Hlavně mě nebaví stereotyp. Už nechci zažívat to, co jsem zažíval dřív. Proto nechci připustit jedinou svou chybou, že by mohla nastat situace jako do nějakých mých 21 let. To jsem ještě koktal. Jediným způsobem, jak toho dosáhnout, je z mého pohledu prostě pracovat a být pozorný a mít oči otevřené. A na nic nečekat. Mým zásadním heslem je, že závist zdržuje. To je podle mě rada pro toho, kdo by chtěl být úspěšným člověkem, zbavte se závisti, ztrácíme tím jen čas. Naopak je dobré poučit se od úspěšného, dozvědět se od něj, jak to dělá, a nejlépe ho nakonec předběhnout.
Je závist typicky česká vlastnost?
Ono to tak není úplně pravda, v Japonsku je závist taky, v Německu taky, ale v jiných zemích je závist o řád výš. Je to i tím, že tady byl 40 let komunismus s nízkými průměrnými platy. Tady si lidi, jak jsem slyšel, závidí drobnosti. V těch vyspělých zemích se takové drobnosti, jako že si někdo koupil škodovku, nezávidí. Protože je tam průměrný plat kolem 80 tisíc, věci na nižší úrovni si koupí kdokoliv. V Japonsku jsou lidé zvyklí na soutěživost. Pokud pracujete špatně, mohou vás z hodiny na hodinu vyhodit. Jde o čistě tržní vztah a výsledkem je, že Evropská unie nemůže USA či Japonsko ekonomicky dohonit. Tady jsme v tomto ohledu nepružní. Závist je všude na světě, ale v chudších zemích se posouvá na velmi nízkou úroveň z hlediska finanční hodnoty a je to skutečně absolutně ubíjející.
