Od konce roku 2005 působí v české pobočce nadnárodního koncernu Kia Motors, která má kromě prodeje automobilů této korejské značky v desítkách autosalonů na starost také poprodejní servis a marketing. Za tu dobu se Vítovi Pěknému podařilo ze značky s jistým despektem vybudovat značku, která má své renomé a stále stoupající oblibu. Jelikož je celý jeho profesní život spojený s automobily, zmapovali jsme jeho cestu od studií na moskevské univerzitě až po současnost.

Unikátní historie vaší kariéry začíná studiem v bývalém Sovětském svazu…

Já jsem v dobách největšího socialismu studoval v Moskvě Institut automobilové a silniční dopravy, obor testování automobilů, protože mě bavila auta a snažil jsem se vystudovat něco, co bych mohl opravdu dělat. Bylo to po olympiádě v roce 1980, přijel jsem tam v roce 1981 a na ulici se ještě prodávala Fanta, camelky stály dva ruble.

Celé to vzniklo tím, že bratr spolužáka z gymnázia studoval v Kyjevě a na konci druháku nám přišel povídat o tom, jak je to tam super, že bydlí na koleji, je sám svým pánem, bere stipendium, a to mě strašně lákalo, protože já jsem byl jedináček a strašně mně chyběla svoboda. Matka byla učitelka a těžce po mně šla. Z dnešního pohledu, když to beru zpětně, to nebylo vůbec nic. Já jsem měl ale pocit, že mě brzdí v rozletu, že jsem svázaný řetězy. Tak jsem to řešil tak, že ve třeťáku byla možnost přihlásit se na studium v zahraničí – Německo, Polsko, Sovětský svaz, Bulharsko a mám pocit, že tam byla i místa na Západě, ale ta byla předem obsazená.

Ale to byla maximálně Kuba, ne?

Ne. Já myslím, že to bylo pro děti „jiných lidí“. Já jsem se prohrabával seznamy škol a vybral jsem si stavební a silniční stroje. To mi přišlo zajímavé, tak jsem se přihlásil a oni mě vybrali. Ve třeťáku jsem musel odejít z gymnázia a čtvrťák jsem strávil ve Žďáru nad Sázavou, kde jsme byli na koleji a jezdilo se jednou za měsíc domů, abychom si zvykli na to, že jsme odtržení. Museli jsme si tam sami prát, sice tam vařili, bylo tam teplo, ale člověk se musel starat sám o sebe. Ti, co tam byli na geologii, měli v ruštině šutrologii, já jsem měl matematiku a fyziku. Tam jsem gymnázium absolvoval, udělal jsem přijímačky na vysokou a dostal jsem papír, že můžu jít do Ruska. Jenomže jsem nešel.

Zůstal jste tady?

Mě přijalo ČVUT a to mě vyslalo do Moskvy. Jenže já jsem šel do prváku v Praze. To bylo v době, kdy na strojárnu nastoupilo dva a půl tisíce lidi s tím, že po prváku jich zůstane 1 900, do druháku jich půjde 1 100 a odpromuje 600, takže tam bylo obrovské síto. Po prvním semestru jsme měli sraz s lidmi ze Žďáru, co do Ruska skutečně odjeli. Ti říkali, že to tam je dobré, život volný a škola taky. Tak jsem si říkal, jestli jsem neudělal chybu, když jsem zůstal.  Šel poté jsem na ministerstvo školství a tam mi řekli: „Podívejte se, tady studujete vysokou školu.“ A já na to, že mě nevyhazují, že prospívám normálně, takže mi slíbili, že když řádně zakončím první ročník a nevyhodí mě, že si můžu nějakou školu vybrat, a když tam bude místo, pošlou mě tam.

Následně jsem odjel do Moskvy do vybrané školy a tam jsem zjistil, že to s autařinou nemá nic společného, protože se tam studovaly stroje pro doly a hutě. V té době studovalo v Sovětském svazu asi tisíc studentů od nás, celkem v šesti či sedmi městech. Došel jsem na ambasádu a řekl jim, že ta škola není to pravé, ale že nechci domů, a dostal jsem na vybranou z takové velké bichle. Zvolil jsem zkoušení a testování automobilů. Na ambasádě mi řekli, že tam z cizinců ještě nikdo nestudoval, a ať tedy zvolím fakultu automobilů, což byl ještě specializovanější obor než dopravní manipulační technika, kterou jsem dělal tady na ČVUT, a ve třeťáku, až se to bude lámat, se teprve rozhodnu. A tak to taky bylo. Druhý den jsem dostal papír, došel na děkanát a přidělili mi kolej.

To to šlo rychle. Jak to tehdy ve Svazu chodilo?

Ambasáda byla v Moskvě a byl tam takzvaný společenský sál, kam se chodilo na knedlo vepřo zelo. Za rubl tam měli tvrdé sparty a chodili jsme tam na rum nebo myslivce s kolou. Potkávali jsme se tam s cesťáky, co dělali pro podniky zahraničního obchodu. Jejich příběhy si byly podobné – firma ho vyslala na tři roky do Moskvy, měl tam zaplacený byt a děti tam chodily do školy. Za tři roky si přivezl padesát tisíc bonů a v Tuzexu si koupil myčku a škodovku stotřicítku a ještě měl na kontě sto tisíc, což byly tehdy nějaké peníze, takže jim zbylo i na barevnou televizi Sony do obýváku.

Na té ambasádě jsem potkal člověka, který dělal v Motokovu, a ten mi řekl, ať za ním zajdu, že budu dělat u něho. A protože byl relativně slušně postavený manažer, neměl na mě čas, a tak mě poslal do personálního, jenže tam chtěli někoho s ekonomickým vzděláním, takže z toho nic nebylo. A přes jiného známého jsem se dozvěděl, že v Nekázance je technická správa federálního ministerstva obchodu. Taková skupina fungovala při každém podniku zahraničního obchodu a měla na starost technické zajištění obchodu. Těšil jsem se, že za dva tři roky bude barevná televize a stotřicítka před domem.

Ale možná to zase dopadlo jinak, ne?

Nevypadalo to, že se k tomu dopracuju. Tehdy jsem bydlel na Lužinách a jezdil jsem autobusem na Anděla, tehdy Moskevskou. Autobus nahoru do kopce úpěl a nahoře na kopci byl vpravo servis, kde stála havarovaná auta. Říkal jsem si, že mě nebaví vláčet se každý den do centra, když tohle mám kousek od domu, tak jsem jednou odešel z práce a šel jsem se zeptat, jestli by tam pro mě něco neměli. Na personálním seděla celkem rozumná žena a ta mi říká: No jo, chlape, ale já vás nezaplatím, vy jste vysokoškolák. Tehdy jsem pracoval za 1950 hrubého, nájem mě stál měsíčně 900, a když jsem si dal o deset deka salátu ke svačině víc, už jsem musel šetřit.

Zeptal jsem se, kolik by mi v tom servisu mohli nabídnout. Řekla mi, že tři tisíce, tak jsem s radostí slíbil, že se uskromním, a nastoupil z bílého do pláště. Zařídil jsem si i drobné podnikání na opravy a údržbu motorových vozidel. Z Ruska jsem si přivezl stroboskopickou lamp a další potřeby pro diagnostiku. Neustále jsem zdokonaloval svou Škodu 120. Měla hliníková kola, černý strop a vinylovou střechu. V práci se dělalo do půl čtvrté, a tak jsem ve čtyři hodiny byl doma a opravoval na ulici auta, dokud bylo vidět. Podnikání se začalo pomalu rozbíhat, práce bylo víc a víc, a tak jsem si k sobě vzal pomocníka. Všechna auta jsem mu musel vozit, protože neměl řidičák. Práce už bylo tolik, že se to nedalo na ulici dělat. Jednou v létě přišla máma toho kluka a povídá: „On má chodit na brigádu, a pořád se fláká s tebou, mám toho dost!“ Řekl jsem mu, že by měl mámě říct, kolik vydělává, a že na to má tři dny a po třech dnech přišel, že už je to dobré.

Podnikal jste tedy už před revolucí. Jak to bylo po ní?

Měl jsem v servisu dělat vedoucího provozu, jenže to se mi nechtělo.  Přes známého jsem dostal tip na firmu, která shání technika, který by pomáhal s rozběhem firmy. A tak jsem skončil v Auto Palace. Na pohovor jsem přišel v modrém plášti, byl jsem zvyklý tak chodit. Šel jsem objektem, kde dřív byla škodovka, vypadalo to normálně jako v servisu, ale když jsem vyšel do prvního patra tak to byl jiný svět – koberce, obrazy na zdi. Všichni měli na sobě kvádro, bílé košile, kravaty. Zeptali se mě, co umím, jak znám auta, jestli umím anglicky.  Řekl jsem, že angličtinu jsem měl na základní škole a na gymnáziu, a když jsem dělal řidiče limuzíny.

Vy jste stihl dělat i řidiče limuzíny?

Jednou, těsně po revoluci, vyšel v Annonci inzerát, že shánějí řidiče pro luxusní limuzíny, tak jsem si řekl, že to zkusím. Měl jsem se dostavit do hospody na Letné, kde byla sympatická paní, dala mi test z angličtiny a němčiny, který jsem vyplnil. Za tři dny mi volala: „Pane Pěkný, chcete přijít ještě jednou?“ Odpověděl jsem, že ano, a dozvěděl jsem se, že test sice nebyl úplně dobrý, ale přesto jsem byl vybrán. Pak, když byli v Praze poprvé Rolling Stones, vozil jsem Micka Jaggera.

Takže i k celebritám jste si takzvaně přičichl… Ale vraťme se k Auto Palace.

Tam jsem měl na starost techniku v Land Roveru. Šéfem tam byl takový hodný chlap, ráno jsme přišli do práce, šlo se pro svačinu, pak jsme objeli známé z ministerstva, šlo se na oběd, odpoledne jsme si dali kávu a šli jsme domů. Říkal jsem si, že kapitalismus je hezký, ale že to není práce pro mě. Proto jsem požádal o přesun na Mazdu, kde jsem pracoval servisním oddělení. Pomáhal jsem se školením dealerů, zabýval jsem se zárukami, jezdil jsem po republice a sháněl nové dealery.

Před Vánoci 1993 za mnou přišel pan Nevrla (do konce roku 2010 generální ředitel Auto Palace Group – pozn. M. Ch.) s tím, že můj vedoucí na tom není zdravotně dobře a že se neví, kdy se vrátí zpět do práce, a povídá mi: „Dělej to, jak chceš, s kým chceš, ale nikdo nesmí poznat, že došlo k nějakým změnám.“ Můj původní šéf se ale už nikdy nevrátil, a tak pozice vedoucího servisu zbyla mně.

Ale na té pozici jste nezůstal…

V roce 2003, tehdy mi bylo čtyřicet, jsem si řekl, že změním od základu svůj život. Průběžně mi chodily nabídky od různých agentur, mezi nimi i nabídka, kde výrobce nákladních aut Scania hledal někoho do vedení prodejních služeb. Šel jsem na pohovor, a když mi nabídli o třicet procent vyšší plat, než jsem měl v Auto Palace, tak jsem nastoupil do Scanie.

Vy jste říkal, že jste chtěl rapidně změnit svůj život a zase jste šel k autům. Já jsem čekal, že ta změna byla razantnější.

Šel jsem přece k náklaďákům.

No jasně, ale u automobilů jste zůstal.

Změnil jsem práci a vyměnil jsem manželku, měl jsem pocit, že změna je dostačující.

Scania byla vaše poslední štace před Kiou?

Ne. Ve Scanii jsem byl asi rok a půl. V té době jsem ale dostal nabídku od Škodovky, jestli bych nechtěl pracovat v oddělení servisních služeb. Vypadalo to jako skvělá nabídka, proto jsem ji přijal. Součástí zapracování mělo být i působení na trhu v Indii. Tam jsem také v lednu 2005 na zhruba měsíc odjel. Bylo to pro mě velmi přínosné, rád na to vzpomínám. Pobyt v Indii sice nebyl jednoduchý, nicméně to byla práce, která byla velmi tvůrčí, příjemná a byly vidět i výsledky.

A tam jste byl tak krátce proč?

Bylo to jako look and see trip, původně jen na týden. Říkal jsem si ale, že když už tam jedu, proč tam mám být jen týden? Když to má být look and see, zkusím, jak to bude fungovat delší dobu. Byla to ohromná životní zkušenost. Nebylo moc lidí v té době, kteří tam chtěli jet dělat. Když tam odjeli, tak jen pro peníze. Mnozí, kteří tam tehdy byli, neměli charakterové a morální vlastnosti, které by nás jako Českou republiku prezentovaly dobře. Bylo tam dobře vidět, jak Indové, přestože vypadají primitivně a naivně, jsou velmi vzdělaní lidé. To, že nemají mobilní telefon, slušné oblečení a několik octavií s klimatizací, neznamená, že jsou hloupí.

Bylo tam cítit napětí mezi cizinci a místními. Já neříkám, že si všichni musíme padat kolem krku a objímat se, ale vztahy by měly být nějakým způsobem korektní. Měl jsem to štěstí, že jsem se dostal do situace, že než jsem odjížděl, našel jsem s Indy společný jazyk, takže jsme si to užili. Bylo tam technické oddělení, které mělo 35 lidí. Nikdo nevěděl, jak se u octavie sundá kolo. Šel jsem za nejvyšším vedoucím a povídám mu, že potřebuju nějaké vozy na školení, že bez toho to ti lidé nemůžou dělat. Nakonec se mi podařilo sehnat auto a ukázal jsem jim, co je klimatizace, jak funguje, jak seřídit a sundat kolo. Ti lidé byli vděční a bylo vidět, že je to baví, a učili to ostatní lidi z fabriky. Najednou bylo vidět, jak se všichni snaží a mají chuť něco dělat.

Když jsem se vrátil zpět do Čech, dostal jsem ve Škodovce jediný návrh, a to odjet do Indie na 4 roky. Jenže pro rodinu tam nebyl prostor. Omezení se týkala škol, obchodů, člověk nemůže pít vodu, je tam pro nás špína, volný čas se tam dal trávit velmi omezeně. Rodina mohla trávit celé dny pouze tak, že ráno si zajde v hotelu na snídani, pak čeká na pokoji, v poledne zajde na oběd, odpoledne odpočívá a večer jde na večeři. To nebylo opravdu nic extra. Tak jsem vrátil mobil a klíče od služebního auta a odešel.

Takže ve Škodovce jste byl opravdu velmi krátce.

Necelých pět měsíců včetně té Indie. Pak jsem se potkal s novým ředitelem Scanie a ten říká: „Jestli chceš, chceme ze třech importérů – v Česku, v Maďarsku a na Slovensku – udělat jeden region a na Slovensku je třeba nejdřív dát všechno do pořádku. Víš, jak to funguje v Praze, tak tady máš na rok smlouvu.“ Než se ale stalo tohle, rozeslal jsem životopisy. Mezi poptávkami, na které jsem reagoval, byla i šance na práci v Kia. Zatím jsem ale odjel jsem na Slovensko. Byl jsem tam do konce roku 2005 a musím říct, že to byla hned po tom, co dělám teď, nejlepší práce, kterou jsem kdy dělal.

Odjezd na Slovensko byl asi jiný než odjezd do Indie, ale přesto to znamenalo změnit domov.

Já jsem tam jel sám, bez rodiny. Když jsem tam přijel, svolali celou firmu. Bylo tam asi 90 lidí a představili mě jako nového ředitele. Mimo jiné jsem se na závěr zeptal, kdo má na starosti služební auta. Z davu sese ozvalo „já“. Tak říkám: „Byl byste tak hodný a dal mi od jednoho klíče?“ a on mi na to odpověděl: „Žiadne auto nebude, nič nemám“. A já na to: „Čímpak jste ráno přijel do práce? To auto je vaše, nebo služební?“ On mi odpověděl, že služobné, tak jsem mu řekl: „Pokud nebude jiné, tak mi doneste klíčky od svého auta. Děkuji.“

Nový ředitel si zjednal respekt hned na začátku.

To bylo potřeba. Společně se nám ve firmě podařilo upravit stavy zaměstnanců, zvýšit efektivitu a i upravit hospodářský výsledek – z původní ztráty převyšující 10 milionů jsme se dostali sice lehce, ale do černých čísel. Z hlediska celkového obratu společnosti to sice byla zanedbatelná suma, trend byl ale nastaven pozitivně.

A jak to bylo s Kiou, na tu jste zapomněl?

Během mé práce na Slovensku jsem byl pozván na pohovor. Moje angličtina nebyla nikdy příliš silná a místo toho, abych se při pohovoru soustředil na odpověď, jsem se soustředil na to, abych pochopil, na co se mě ptají, protože korejská angličtina je dost jiná. Při druhém kole pohovoru jsem dostal letenku do Frankfurtu a další týden jsem se měl jet ukázat do KIA Motors Europe. Bylo to tam trošku jako na vojně, tehdy byly vztahy mezi Evropou a mateřskými firmami výrazně jiné, velmi striktní. Když přišel evropský prezident, povídá: „Jak se jmenuješ?“ Říkám: „Vít Pěkný.“ On se mě zeptal, zda to v našem jazyce něco znamená, tak jsem řekl ano, pěkný. On povídá: My name is K. S. Lee – K S means Korean standard. Tím se atmosféra trochu prolomila. Byl jsem tam asi dvě hodiny, a když jsem poté čekal na letišti na odlet domů, zavolali mi a sdělili: „Wellcome in Kia family, you are accepted.“ Na to jsem si pomyslel: „Jak, you are accepted, ještě jsem zaměstnanec Scanie, dnes mám dovolenou a musím domů.“ Nakonec jsme se dohodli, že nastoupím od Nového roku. A od konce prosince 2005 pracuji v Kie.

Vy mi připadáte hrozně impulzivní. Takové to Tady vracím klíčky od auta a telefon… Řešil jste někdy vůbec nějaké dilema déle než dvě minuty?

Každý den. Dilemata jsem řešil i v osobním životě – mám třetí manželku. S první jsem se rozvedl asi po pěti letech. Bylo to těsně po revoluci. S druhou ženou jsem se rozvedl poměrně za dlouho, tam jsme spolu ale poslední čtyři roky už nežili. Ta současná mi řekla, že jestli se s ní rozvedu, tak mě vykostí.

Jinak ale zastávám názor, že když je rozhodnutí dlouhé, tak ztratí účinek. Náskok oproti ostatním získáte tak, že něco uděláte o sekundu dřív než ti ostatní.

Každopádně mi připadáte jako dobrodruh. Co děláte ve volném čase?

Ležím na gauči. Mám to rád.

Tomu nevěřím.

Nemám moc volného času. Samozřejmě mám motorku, nafukovací loď, malou motorku, starou motorku k renovaci, ale když mám trochu čas, snažím se být s rodinou. Víte, jak to je, když jste doma, rodina řekne: „ My jsme doma pořád, chceme někam ven“. Rádi někam jezdíme, ale jsme schopní si to užít i doma.

Když jste byl ve Škodovce, určitě to pro vaši povahu byl problém s tím, že to je velká firma.

To je velká pravda. Oproti Škodovce jsem dělal vždy v malých firmách, kde se sejde management v deset dopoledne, a v poledne máte rozhodnutí. Ve velké firmě než posbíráte všechny podpisy, je měsíc pryč. Ale není to negativní vlastnost, protože v takovém množství lidí a procesů se to jinak řídit nedá.

Jak to máte teď? Jedná se o obrovskou korporaci a majitel je někde v Asii.

Vedení – Kia Motors Europe – je v Evropě a my jsme tady. KIA Motors Europe má zodpovědnost za globální evropskou politiku, my zodpovídáme za výkony KIA na našem trhu.

A vy jste svobodný?

To jsou dva momenty. Každá firma má svého majitele, který to dělá pro peníze, a aby nemusel dělat on, musejí pro něj dělat jiní lidé. To je základní princip kapitalismu. Svoboda je velmi relativní pojem.

Pozice KIA na trhu je velmi atraktivní. Nejsme značka svázaná historií a nějakými starými pravidly. Vždy říkám, že hrajeme tak trochu s divokou kartou. Za posledních 5 let se značka vyšplhala z dvanácté pozice na sedmou nebo šestou – záleží na tom, jestli berete v potaz užitkáče. Kia má neustále co nabídnout. Neříkám, že z nás mají všichni strach, ale dřív se nám všichni smáli. Pak ale přišlo období, kdy nás začali zařazovat jako konkurenci.  Někdo říká, že naše dnešní auta jsou úplně jiná, než ta dřívější. Svět se ale vyvíjí, proto s produkty to nemůže být jinak. Když si jako zákazník kupujete auto za 80 % z obvyklé ceny na trhu, jste schopen slevit, ale když kupujete auto za 120 % průměrné tržní ceny, nejste schopen slevit vůbec z ničeho. My jsme se cenově posunuli z těch 80 na 100 procent, čili už nejsme levná značka. Nejsme ale ani drahá značka, stojíme tolik co ostatní. Vždy máme ale něco trochu navíc.

Samozřejmě je lepší vyrábět prémiovou značku, protože když vyrobíte stejně velké auto, tak si za něj můžete říci více peněz. Náklady na výrobu jsou v podstatě porovnatelné. Všichni chtějí dělat velká auta, protože vyrobit Picanto z určitého pohledu stojí podobně jako vyrobit Sorento. Na výrobu potřebujete stejnou linku a stejné železo. Ale za Picanto nebo Sorento si můžete říct jen tolik, kolik si říká přímá konkurence. Proto se třeba dělají crossovery. Když vyrobíte crossover, který zepředu vypadá jako miniauto, uprostřed je to MPV a zezadu je to SUV, tak to konkurence na trhu nemá a vy si můžete říct svoji cenu. Problém je, že když uděláte crossover, tak ti okolo ho záhy taky vyrobí a už je z toho kategorie.

Takže abychom se vrátili k té otázce a hlavně odpovědi na ni. Připadáte si v mezích možností svobodný?

V mezích možností ano.

Vstupoval jste sem s tím, že chcete tu značku nějak povznést? Byla to pro vás výzva?

Jednoznačně.

Nebylo to tak, jak jsem vytušil z vašeho příběhu, že to nějak bude, že to prostě zkusíte a uvidíte?

Ne, KIA mě zaujala, ještě než přišla asijská krize. Tehdy se z neznámé značky přiblížila k první desítce. KIA je nejstarší korejská automobilka, která se později spojila s Hyundaiem. KIA pro mě byla výzva, byla výjimečná v tom, že to byla mladá, hbitá značka, která nemá žádné zvyky nebo zlozvyky a, že se s tím dá něco udělat. Nám se to relativně povedlo a jsem hrdý na to, jakou má na českém trhu pozici. Pro mě to byla jednoznačně výzva.

Když jdete na pivo, bavíte se ještě o autech? To bývá v hospodách časté téma.

Já se na pivu o autech skoro vždycky pohádám.

Vážně?

Rozčiluje mě, jak někdo říká, že má Octavii kombi TDI, po dálnici jezdí 200, spotřeba je 4 litry a v době, kdy stála šest set tisíc, ji koupil za tři sta. Vždycky jsem vytočený, ale nakonec se ukáže, že je to jinak.

Takže se o autech bavíte…

Jednou jsme se bavili s jedním vedoucím autodopravy, který říkal, že přezouvá na zimní pneumatiky, že letní jsou na nic. Já osobně nejsem 100% zastáncem zimních pneumatik. Letní pneumatiky běžně neexistují, jsou jen celosezonní a zimní. Myslím si, že není třeba za každou cenu přezouvat. Nicméně jsme se dohadovali, jestli se musí kola pokaždé i vyvažovat. Podle mě, když se mění komplety, vyvažování třeba není. Jedině, že by myši ve skladu přehazovaly závaží. Říkám, že je to tahání peněz z kapsy. Když přijedete na zimních pneumatikách do servisu a auto nemá problém, sundají z auta celá kola, dají letní, tak nemělo li auto před tím problém na letních, tak vyvažovat netřeba. Mělo by to stát do dvou set korun. A ten vedoucí povídá: „To musíš vyvážit, neznáš fyziku.“ Znám, ale co jako? Vždycky když odcházím, říkám si, že už tam s nimi nikdy nepůjdu.

Co si myslíte, že bylo pro vaši kariéru obecně rozhodující? Náhody, když jste potkával důležité lidi, nebo vaše průbojná povaha?

Jsou dva zlomy. Jedním je Rusko, protože já jsem se odtamtud v podstatě vrátil jako samostatný člověk. Nepotřeboval jsem nikoho na žehlení a na vaření, byl jsem zvyklý starat se sám o sebe. Když jsem potřeboval slušné koleje, musel jsem si je vyřídit, když jsem něco potřeboval, tak jsem potřeboval vybrat odpovídající úplatek, nějak ho pořídit a vyřídit to, aby to zafungovalo.

Druhý moment byl ten, že jsem se rozhodl odejít ze zahraničního obchodu do pláště, protože člověku to dá na auta a zákazníky jiný pohled. Myslím si, že každý, kdo chce dělat u importéra, by si měl zkusit, jaké to je a co to vlastně znamená pracovat v první linii u dealera. Od dovozce shora je jednoduché říct Prodej deset aut, hůře se to ale realizuje.

Člověka hodně obohatí kontakt s lidmi, kteří jsou z branže, ale jsou z jiné země. Importér v Německu prodává auta o 30 let déle, celý život, dealerství tam vypadá jinak, a lidé tam mají jiný náhled na věc, jiné zkušenosti.

Nejvíce jsem se naučil od majitele Auto Palace pana Laureta, pana Nevrly a pana Kopečného, od těch se mohl člověk něco naučit. Důležitá pro mě byla také praxe v servisu a kontakty s lidmi a zákazníky.

Když mluvíte, neberete si servítky… Jaký jste šéf?

Já o sobě říkám, že demokrat, ale ostatní mi říkají, že jsem stalinista.

To se možná pozná podle toho, jaká je tu fluktuace. Jak jste na tom?

Tak jednou za rok někdo odejde. Od roku 2006 je tady 95 % nových lidí ze Scanie a z Auto Palace.  Přivedl jsem sem lidi, se kterými jsem dřív dělal, samozřejmě jsou dny, kdy bych je nejraději neviděl a oni mě také ne, ale když je například vánoční večírek, tak přijdou všichni, což je dobré.

Jak se vidíte za deset let?

Kde bych se rád viděl, nebo kde se vidím?

Myslíte si, že budete ještě tady, nebo jinde u aut? Nebo konečně v jiném oboru? Nebo nebudete pracovat?

Pragmaticky myslím a doufám, že budu ještě tady. Auta jako taková vypadají z venku velmi atraktivně, je to velmi voňavá branže.  Na peníze to tak ale zase není. Existují jiné obory, které jsou finančně podstatně atraktivnější. Lidé jsou vychovaní, že všude u aut mohou dostat nějakou slevu. Když přijdou do autosalonu, čekají, že budou smlouvat. U jiných druhů zboží to tak dramatické není.  Když se prodává auto od výrobce k nám do Čech, patříme mezi nejdražší země v Evropě. To znamená, že pro dovozce v ČR jsou auta drahá. Naopak, když se auto prodává koncovému zákazníkovi, patříme mezi země nejlevnější. Čili to rozpětí pro firmy, které se tím živí a musejí investovat do lidí, jejich vzdělávání, do technologií, do reklamy, do objektů, do byznysu, je velmi úzké. Obchod a servis automobilů, přestože tak zvenčí vypadá, není o extrémních ziscích a rychlém zbohatnutí. Beze zbytku je to ale záležitost emocionální.

Moje utopická představa je taková, že bych za deset let chtěl být v rentiérské penzi. Sem do firmy bych chodil jen podle chuti a potřeby na porady, konzultace a školení. To vše bez nároku na odměnu jen kvůli tomu, aby člověk byl „ve formě“.  To je ale opravdu nereálné. Takže mi nezbude, než do věku starobního důchodu pořád pracovat. Tuším, že to je nyní ještě nějakých 17 let, nevím přesně. Budu velmi rád a potěšen, bude li to právě v této společnosti.

Vzhledem k tomu že jste byl na některých místech třeba pár měsíců, tak je to otázka.

Tohle je moje druhé nejdelší působení v zaměstnání. Jsem tu už šestým rokem. Jsem služebně jeden z nejstarších generálních ředitelů v rámci KIA v Evropě. Byl bych rád, kdyby mi to vydrželo co možná nejdéle. Určitě by nebylo špatné jít do penze dřív, když by majitelé společnosti řekli: „Už jste pro nás udělal hodně, tak buďte doma a my vás budeme platit.“ To se ale nestane. Navíc by normální člověk být jenom doma stejně nevydržel.

Ale vypadá to, že jste ke značce KIA takřka přirostlý, když si dokážete představit, že za deset let budete pořád tady.

Možné varianty vývoje jsou dvě. Buď budeme pokračovat v úspěšném rozvoji a růstu značky na našem trhu a udržíme si svoji pozici, nebo se stane něco neočekávatelného a budeme začínat znovu.

Tak to už tu ale nebudete, jestli KIA spadne na žebříčcích tak hluboko.

Třeba ne.

Děkuji za rozhovor.

Podobné příspěvky